Kdo jsem já? Otázka, která mne provází celý život. Někdy veselá holka se zářícím úsměvem, která moc ráda rozdává radost všem okolo, je plná energie a nápadů, a žije. A jindy duch té stejné dívky, vyčerpaný životem, bez žádného smyslu, bez emocí, jen plný smutku a sebenenávisti. Naučila jsem se už dávno obranný mechanismus: štěpím se na ty dvě dívky, abych se uchránila před negativními pocity. Ale tenhle rozštěp způsobil, že je pro mne vše černé nebo bílé. Nic mezitím. Ani náznak šedé, a žádné jiné barvy neznám. Nejsem schopna přijmout jakýkoliv paradox, který by nebyl v mém černobílém vidění. Ve svém myšlení nemám žádné šedé zóny, vše je buď skvělé nebo strašné. Dívat se na svět jen v černé a bílé je neskutečně náročné - nad vším přemýšlíte až moc, něco je pozitivní, ale více je toho negativního. Neutrálního není nic. A více negativního je důsledkem toho, že zkoumáme každý drobný detail, a vždy něco špatného najdete. Po jednom takovém dni jste úplně vyčerpaní a emocionálně “vycuclí”.
Připadám si, jako bych nebyla jeden člověk, nýbrž dva. Všechny své úzkosti, strachy, traumata i nenávist jsem schovávala celý život do jednoho koutku duše a snažila se je přehlížet. Ale ony potichu rostly a metastazovaly, nehlídány a ignorovány; dorostly už do fáze, kdy se zmocnily poloviny mne. Možná i více. A já teď splácím své dluhy a neustále bojuji s touhle nestvůrou, kterou jsem stvořila. Nenávidím ji. Ale nemohu si pomoci, cítím s ní soucit a lituji ji. Vím, že tohle monstrum jsem krmila bolestí, kterou budeme navždy sdílet. Být hraničářkou.. to je skoro jako mít dvě duše. Jedna je upřímná, laskavá a přátelská; a tak hrozně moc láskyplná. A ta druhá je zlomyslná, krutá; a tak hrozně moc nenávistná. Jenže žádné tělo nemá místo pro dvě duše. A já vlastně už nevím, která z těch dvou jsem já.